Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Dávno ztracení bratři - část 16.

Když tvoříte zcela novou bytost, podvědomě chcete, aby se vám podobala. Jenže pokud máte opravdu na výběr, ve skutečnosti si přejete, aby byla naprosto jiná. Snad že kdybyste měli tu možnost kliknout na ikonu vlastních charakterových vlastností nebo znalostí a trochu si navýšit sílu, šarm nebo třeba inteligenci, vaše ego by to nejspíš udělalo. Jen to nesmíte přehnat.

Mám otevřené všechny ty roletky, potřebné k přidání nové postavy či předmětu do hry. Jsem připravená.
Darion sedí vedle mě. Tváří se neutrálně, lhostejně. Přesto vím, co si opravdu myslí.
Volám svou upírku...

---

„To je dost,“ zavrčí Sérafin.
Mám také své problémy, vysvětluji, pak ale sama svou řeč utnu. Ani jedna z nás právě nemá na dlouhé vyprávění čas...

---

...každou chvíli se může vrátit ta trojice bouchačů a třebaže bych se jich ráda zeptala, co vlastně chtěli, tuším by stejně nebyli v povídavé náladě. Tak se snažím na notebooku rychle vyřídit, co musím, a pak s Darionem hned vyrazíme dál...

---

Pomůžu ti, říkám zrzavé upírce. Je zavřená v cele, jedné z těch, okolo kterých spolu s Milem procházeli, když je bílý drak zavedl do podzemí.
„To bych prosila,“ zavrčí ona, jako bych ji do té klece snad zavřela já.
Říkám, že za chvílí k ní někdo vstoupí do cely. Ať se nebojí a jde s ní. Bude to totiž žena...
„Co je zač?“
K tomu se dostanu, říkám. Mluvím rychle. Vysvětluji, co musí udělat a vážně by to šlo rychleji, kdyby mne stále nepřerušovala. Ozve se zavrzání těžkých dveří a jsou slyšet kroky. Ztlumím hlas, jako by mne snad mohl zaslechnout nově příchozí. Má poslední slova zní souběžně s otevíráním dveří k Sérafině cele.
Snad jsem řekla vše, teď je to na ní.

---

Padla na mne únava. Jako bych si až teď uvědomila, že jsem přes čtyřicet hodin nespala. Vlastně za to asi může adrenalin, který nějak vyprchal, když už se necítím tak ohrožená. Zkrátka když jsem se přestala bát, o sebe i o Sérafin.
Ptám se Dariona, jestli nezná nějaké kouzlo proti únavě. Vlastně ani nečekám vážnou odpověď. Skládám přitom notebook zpátky do tašky a vracím do kufru auta. Sedám si za volant a startuji.
„Ovšem, ale při jízdě bych to raději nedělal...“
Proč?
„Když na tebe přivolám spánek, tak...“
Aha. Jestli to byl vtip, tak se nesměju. Chybějí mi k tomu síly. Takže jsi čaroděj, řeknu. A dál?
K tetědorazíme méně než dvě hodiny. Slyšet během řízení hlas mi pomůže neusnout. Navíc mám pořád více otázek.
„Poslal mě tvůj bratr.“
Alex, vydechnu tiše. Ale je přece mrtvý!
„Alex není mrtvý, spojil se přece s tebou,“ řekne Darion. Pak se zhluboka nadechne a podívá se přímo na mně. Ten pohled spíš cítím než vidím, sama pochopitelně sleduji to, co se děje před jedoucím autem.
„Jenže mě neposlal Alex.“

---

Dveře upírčiny cely se otevřou. Už přes mříže bylo vidět, že za nimi stojí mladá, křehce a tak nějak provokativně nevinně vypadající dívka. Pochopitelně celá v bílém, jen okolo boků úzký zdobený řemínek ze světlé lesklé kůže, čert ví, z jakého tvora.
Sérafin se postaví a tak trochu se nahrbí. Oči se zalesknou, stejně jako odhalené bílé tesáky.
No nezabili byste ji? Pošlu jí pomoc a ona by ji s klidem roztrhala.
Sérafin!, křiknu.
„Co je,“ zavrčí, i když moc dobře ví, oč mi jde. „Mám hlad!“
Ne, jen se nedokážeš ovládnout.
Upírka pozoruje svou návštěvnici a řeknu vám, ten obojek, který ji nakonec zklidnil, zlatá věcička. Jsem vážně v pokušení jí ho nechat. Mohla bych vám zkusit namluvit, že pomohla má domluva, stejně byste mi ale nevěřili.
Dívka klidně vstoupí do klece až k Sérafin. Upírka zhluboka nasaje vzduch do nozder, asi jako když máte na něco chuť. Myslím opravdu pořádnou, neodolatelnou chuť, ale z nějakého důvodu si nemůžete dopřát ani kousek. Tak aspoň sajete tu vůni a doufáte, že vám troška ulpí také na mlsném jazyku.
Popravdě, nedivte se jí tolik. Ta mléčná pleť, štíhlý krk, a oči tak kýčovitě modré... Možná byste měli chuť po ní sami skočit. Pokud by vás tedy nezadržel obojek.
Jak už jsem řekla, Sérafin nakonec zadržel a zatímco mlsně nasává vzduch a špičkou jazyka si lačně přejíždí po obnažených zubech, to děvče v bílém klidně, skoro bych řekla nenuceně přistoupí na délku paže k vydrážděné upírce.
„Jmenuji se Laja“, řekne mírně. „Půjdeš teď se mnou.“
„To mi přijde jako dobrý nápad,“ usměje se Sérafin. Schová zuby zpátky za rudé rty, ale přece jí nevěříte, že chuť na pár kapek čerstvé, nevinné krve, ji už přešla...

---

Ticho. Ne dost dlouhé a patrně by na vás nezapůsobilo. Na mně ano a spíš to byl reflex než mé rozhodnutí, že má noha tak prudce dupla na brzdu.
Cože?
„Posílá mě Gabriel.“
Ale toho hledám! Jak... Kde je?
„Vlastně to on objevil způsob, jak se dostat do jiného světa. Asi víš, že se stal uznávaným programátorem. Někdo dokonce tvrdí, že je nejlepší.“
Nevím, říkám a jestli v mém hlasu slyšíte trpkost, máte nepochybně pravdu. Nestýkáme se. Už nedodám, že to právě Gabriel se nestýká se mnou a nedal mi žádnou možnost, jak ho kontaktovat. A teď mne tedy sám kontaktuje?
Moc mi to nedává smysl.
„Gabriel žije v Království zlatého kříže. Je rozděleno na dvě části, o které svádějí boje dva bratři...“
Chceš říct, že Gabriel a Alex stojí proti sobě?
„Ne,“ Darion se usměje, když trochu netrpělivě vrtí hlavou. „Ne tihle bratři. Jiní. K těm se určitě ještě dostaneme. Gabriel zastává velmi... velmi významné postavení u jednoho z nich. Jeho pán se jmenuje Gháll a je... Má prostě pověst velmi krutého a nebezpečného muže. I když, mezi námi, znám pár horších.“
Ve zpětném zrcátku vidím světla. Přibližují se k nám a jak auto projíždí okolo našeho stojícího vozu, hlasitě a docela vztekle troubí.
Řeknu si, že bych asi měla zajet ke kraji, ve skutečnosti ale znovu nastartuji a jedu dál. Ne moc rychle. Na zběsilou jízdu jsem jednak moc utahaná a také se potřebuji soustředit na to, co mi má Darion ještě říct.
„Jak se do toho světa dostal Gabriel? Když teda říkáš, že není mrtvý. Ale než odpovíš, měl bys vědět, že jsem ho viděla umřít. Přímo před mýma očima z něj před mnoha lety vyprchal život. Byl mrtvý. Docela mrtvý...“
„Ano, byl. Ale Gabriel se ho pokusil oživit.“
Pokusil?
„Ano. Vlastně jsem mu přitom pomáhal.“
Takže pomocí kouzel?
„Přesně tak.“
No a co se stalo?
„Povedlo se jen částečně.“
Zmlknu. Přemýšlím, co to asi znamená...

---

...a taky netrpělivě sleduji, jak Sérafin naloží s předmětem, který jsem jí poslala na pomoc. Chápejte, než bych začala tvořit další bytost, chci si být zatraceně jistá, že to jinak nejde. Tuším, mi trochu rozumíte.
Doufám, že se má mlsná upírka začne konečně ovládat a začne víc přemýšlet o tom, jak se dostat pryč. A ještě víc doufám, že si přitom vzpomene na Mila, i když teď vlastně nemá důvod brát ho s sebou.
Něco mi říká, že hadí muž už nemá na záchranu moc času.





Autor: Sophianne
Vydáno: 29.6. 2007 12:33
Přečteno: 4050x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.