Custom Search

 



Sí jako Sibyla - Hadí muž- část 9.

Listuji telefonním seznamem. Takovými těmi žlutými knihami, tlustými a těžkými s drobným písmem na hranici čitelnosti. Hledám jedno jméno, ale nenacházím. Frost. Gabriel Frost. Je tu několik Frostových, snad celé rodiny. Gabriel žádný. Nejsem si jistá, zda je to mé štěstí či smůla. Zda nenajít ani jednoho mi ušetří čas, který bych mohla dost dobře strávit naháněním sedmi nebo třeba také dvaceti Gabrielů s tímto příjmením. V každém případě to znamená další hledání.

Zkouším internet. Ve vyhledávači, hned vedle pestrobarevného loga Google do malého okénka napíšu jméno svého bratra. Objeví se přes sto odkazů, žádný není správní. Účetní někde na ostravsku, dorostenecký přeborník v kolové, jubilant, co se dožil osmdesáti let a slaví, zatímco nohu mu rozežírá rakovina. Další Gabriel Frost zemřel minulý týden při nehodě a podle fotek to také není muž, kterého hledám. Nejspíš mi dochází, že to nebude ani trochu snadné.

---

Dvěmi vesnicemi Sérafin projela.
K večeru šli obyvatelé poklidně spát, někdy posilněni vínkem, jinde jen s dobrou náladou a písničkou na rtu, potěšeni úrodou, na niž se letos mohou těšit. Ráno je vzbudil výkřik hrůzy, i když slovo „vzbudil“ možná není příliš přesné. Zkrátka někdo z nich, oči ještě rozespalé, našel tu spoušť, co po sobě Sérafin zanechala.
V každé vsi zmizelo několik krásných kousků oblečení a luxusní pár bot. A taky tady zůstaly nehybné, zakrvácené mrtvoly s ošklivě vypadajícími ranami na krku.
Už je blízko hradu Morh, kam míří. Kůň, na němž jede, je na pokraji sil. Vyčerpán spíš svým strachem z jezdkyně než z divoké jízdy.
Chápu ho, ale nějak nemám co dodat. Mé výčitky, výhružky i prosby už unavují i mě. Sérafin si z nich stejně nic nedělá a já ji nemůžu nechat jen tak pro radost zabíjet. Asi je na čase uchýlit se k drobné lsti.

---

Hospoda je plná lidí. Vlastně nejen lidí, jsou tu i cizinci a nejvíc ze všeho to připomíná nástup posádky ze Star Treku. Šupinaté obličeje a krunýřovitá páteř, nebo naopak chlupatá obrovská tvář a mrňavá očka. Další mají protáhlá zelená těla, vypadající spíš jako rostliny, takže když se pohnou, skoro se leknete.
A pak skřeti. Nejvíc je jich fialových a ti jsou na rozdíl od svých žlutých bratří úplně neškodní. Přesto pohled na ně, zvlášť když ho opětují, není ani trochu příjemný.
Sérafin se usadí pod oknem, zvědavě se rozhlíží. Objedná si víno a čeká.
„Jak ho poznám?,“ řekne směrem ke mně, já ale mlčím. Zelené oči podrážděně zúžené do úzkých světel, na bílé tváři se odráží lesk plamenů z krbu. Horní rty povytažené, přes spodní jí čouhají tesáky.
Bavím se tím, jak se konečně cítí nesvá. Říkejte si, že je to ode mne trochu podlé, ale kdybyste ji viděli vášnivě rvát krční svaly nějakého nebožáka, aby se lépe dostala k tepně, třeba by vás ty sympatie k ní už přešly.
Musím ale uznat, že vypadá opravdu nádherně. V těch černozelených šatech, zdobených a pevně objímajících její pružné tělo, černých zvonových kalhotech s hedvábným vyšíváním na boku a vysokých kožených šedých botách. Celá zlatem zdobená, marnivě, přesto vkusně. Zlaté řetězy na hrdle, okolo paží i tepaných náušnicích s drobnými modrými kamínky. Za elegantním páskem váček s penězi, pergameny kouzel a také zdobenou dlouhou dýku. V baťůžku, co podle stejné barvy i zpracování kůže nejspíš patří k jejím botám, další drobnosti, některé má ode mne, jiné si pořídila sama. O způsobu, jakým si pořizuje věci, jež se jí líbí, už jsem se, tuším, zmínila.
Co si ale bude chtít opatřit tady, zato musí hezky zaplatit.
Sérafin ví, že v hospodách nikdo zabíjet nesmí. Uvnitř a pak také v okruhu jednoho kilometru hlídá jakási pořádková služba. Žádná páska na rukávě či dokonce uniforma. Nenápadný zjev, skrytý za někoho z obyčejných poutníků, jen místo medailónku na krku jakési zařízení, pomocí něhož hříšníka okamžitě přemístí do nejbližší cely pod energetický a tedy nerozbitný zámek. Z cely žádné dveře nevedou. Po smrti provinilce se zámek automaticky odemkne a cela je připravena pojmout dalšího vraha.
Vidím, jak se má upírka rozhlíží. Řekla jsem jí, že bezpečně pozná toho, koho jsem za ní poslala s informacemi. A měla jsem pravdu. Jakmile vstoupil, na její tváři se objevil úsměv. Překvapený, pobavený, ale docela jistě v něm bude i kus poznání.

---

„Co to máš na hlavě,“ řekne Sérafin.
Muž přistoupí k jejímu stolu, zdvořile se ukloní a o něco méně zdvořile ignoruje její poznámku.
„Jmenuji se Milo,“ představí se, stále v tom úklonu. „Jsem kníže Dórský a pán ze Sametu.“
Každý šlechtic pochopitelně nemusí být sympaťák, zvlášť když vezmeme v úvahu všechny ty příbuzenské sňatky, co si s nimi ti panáčci s modrou krví sotva lámou hlavu. Ale Milovi by vážně prospěla jedna dvě návštěvy u dermatologa, nebo vás to napadne těsně předtím, než vám dojde, že jeho kůže prostě není lidská. Barva pleti je podobná té naší, středoevropské, ale struktura vypadá jako hadí kůže.
„To je zatraceně hezký,“ mračí se Sérafin. Oči pořád přibité ke žlutému otazníku, který visí nad Milovou hlavou. Když se soustředíte, všimnete si, že trochu problikává. „Ale co znamená ta věc nad tvou hlavou?“
Milo se překvapeně podívá nahoru, ale pochopitelně nic nevidí. On ani nikdo další v hospodě.
Vysvětlím to, nabídnu se a Sérafin se hned otočí směrem ke mně. Podle návodu hry, kterou jsem použila, když jsem ji stvořila, žluté otazníky svítí nad určitými postavami. Pak by si s nimi měla promluvit, protože pro ni mají úkol a po jeho splnění jí na oplátku nabídnou důležité informace nebo zajímavé předměty.
„Jaký úkoly,“ řekne Sérafin a nemuseli byste být právě věštec, aby vám bylo jasné, že se jí ta představa moc nezamlouvá. „To mám sklízet obilí nebo ze stromů snášet pitomý kočky, co se zaběhly a nemůžou dolů?“
Říkám, že úkoly neovlivním a vlastně ani neznám. Tedy asi bych je mohla zjistit, vyhledat...
„Úkoly?“ Milo překvapeně mhouří oči, a ty má také hadí, jestli vám to ještě nedošlo. Jsou žluté a zorničky vypadají jako když připálenou čočku postavíte naštorc. „Jaké úkoly? O čem to mluvíš?“
„Ty ji neslyšíš?“ Sérafin bodne palcem směrem vzhůru.
„Koho? Jestli slyšíš v hlavě hlasy, znám jednu šikovnou mastičkářku, která by mohla...“
Zelené oči po něm šlehnou, až zmlkne a i já se trochu zarazím. V jeho očích by neměl být strach. To je špatně!
Sérafin se obrátí ke mně, přitažlivá tvář teď vypadá jako nevinnost a roztomilost sama.
„Takže, co s tím otazníkem?“
Řeknu, že přestane blikat až splní jeho úkol. A teprve pak se odemkne další pokračování hry.
„Tomu nerozumím,“ říká Sérafin, zatímco Milo si ji trochu soucitně prohlíží, ale mlčí.
Bez splnění úkolu se prostě nedostane k informacím. A bez informací, které zná jen Milo, se nedostane k pokladu. Obejít se to nedá, zdůrazním ještě a i když se trochu bojím, že můj vítězný smích je předčasný, nějak si nemůžu pomoct.
Sérafin znuděně pokrčí rameny a obrátí se na Mila.
„Prý máš pro mě nějaké informace.“
„Ano, ale předtím musíš...“
„Tady to nebudeme probírat,“ řekne Sérafin. Hodí na stůl minci a popadne svůj baťůžek. „Pojďme se projít.“
Počasí je touto jarní dobou krásné, jako dělené na procházku. Stromy jsou obsypané barevnými květy, tráva šťavnatě zelená, hustá. Všechno to nádherně voní, takovou tou svěžestí, o které za jiných okolností předpokládáte, že je prostě umělá.
Trochu mě štve, že právě teď nemůžu dělat nic, jen dívat se, jak ti dva míří k hranici, za níž končí ochranná zóna okolo hospody. Kde zabíjení patří k životu, patří ke hře.
Už brzy tam dojdou a já doufám, že tentokrát jsem se nepřepočítala. Že můj plán vyjde. Ale právě teď Milo ani trochu nevypadá na to, že je schopen ustát její útok. Rychlý, efektivní a vražedný.





Autor: Sophianne
Vydáno: 8.5. 2007 10:24
Přečteno: 4384x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


Zatím nebyly přidány žádné komentáře.