Custom Search

 



Sí jako Sibyla - prolog - část 1.

Máte rádi příběhy? Nabízíme vám jeden, poněkud delší, v podobě románu na pokračování. Žánrově spadá do magického realismu a chceme-li ho přiblížit něčemu, co znáte, tak nejblíže je snad seriál Čarodějky (Charmed). Předpokládaný rozsah by v tištěné podobě byl okolo 300 stran a pokusíme se vám sem dávat každý týden alespoň jeden díl.

PROLOG

Kroky po dlažbě. Rychlé, sebevědomé. Štíhlá postava se vyhýbá světlu, jen se tak mihne v uličkách, co jen špatně osvětluje tu a tam lucerna v okně nízkých domků.
Volám na ni.
Vím, že mě slyší.

V jednom temném koutě se na chvíli zastaví a otočí tvář ke mně. Tam, kde tuší, že jsem já, protože ona mě pochopitelně vidět nemůže.

Její tvář je až exoticky krásná. Kočičí oči. Stejně protáhlé, zelené a studené. Krvavé rty a to doslova, pár kapek ještě zůstalo na dlouhých bílých zubech. Vlasy pochopitelně dlouhé, zvlněné a tak bohaté, jak to umí vlastně jen paruka. Jsou ostře rudé, vyzývavě, bláznivě rudé.
Říkám, že nesmí zabíjet. Snažím se, aby můj hlas zněl dramaticky, velitelsky.
Ale ona se jen zašklebí a v tom okamžiku není ani trochu hezká. Cosi sykne a pak prostě kráčí dál a já vidím i jejíma očima, cítím to, co ona a vím, že jde hledat další kořist. Jen tak, z rozmaru. Svůj hlad už ukojila, teď si jen hraje.
A já bezmocně sleduji co jsem stvořila. Vymkla se mi kontrole a teď si dělá, co chce. Měl snad bůh nad námi obdobné pocity?
Vyděšeně pozoruji tu vraždící stvůru a bojím se, že nemám jak ji zastavit. Snad že bych poslala někoho za ní. Někoho stejně nebezpečného, kdo by ji zastavil.
Ale váhám. Co když ani napodruhé nebudu úspěšnější.
Co když i ta druhá bestie bude naslouchat víc svým instinktům než mým příkazům.
Jak říkám, ještě chvíli váhám...

 

KAPITOLA 1

Nejdřív bylo jen pár náznaků, ale už je to nějaký čas zřejmé. Můj život je právě hnědým nahoru.
Odmalička visel ve vzduchu průser i s pořádným doprovodným smrádkem pokaždé, když se to někdo dozvěděl. Ve středověku se za to upalovalo a dnes má kdosi tu drzost mé prokleté schopnosti nazývat darem.
„Ty jako vážně vidíš budoucnost?“ Petra vzrušeně špulí rtíky a s těma vytřeštěnýma očima a blond vlnkami vypadá jako mrkací panna od Mattela. Za jejím ramenem na mě trochu provinile kouká Bára.
Na Bářině stole začne zvonit telefon.
Tak to není, řeknu a přidám unavený povzdech. Otočím se k Báře a koutkem oka zaznamenám, že Petra dělá to samé a také jí se ve tváři nejspíš zračí výčitka.
„Říkala mi to,“ hájí se Bára nejdřív před Petrou, pak se obrací ke mně. „Nechtěla jsem to vykecat. Prořekla jsem se.“
Rychle se obrací a kráčí do své prosklené kukaňky. Telefon na jejím stole utichne. Prakticky okamžitě se rozezvoní na Petřině stole.
„O nic nejde,“ škemrá Petra o přiznání. „Nikomu to nepovím, no čestně.“
V tu chvíli jsem byla na Báru pořádně naštvaná a měla jsem co dělat, abych si vztek nevybila na Petře.

---

To bylo ještě dřív, předtím, než jsem objevila tu podivnou bránu do jiného světa. Už brzy tam budu nakukovat jako když si s malým dalekohledem stoupnete k zácloně, ale ještě předtím zhasnete. A nedojde vám, že když vy vidíte do cizího pokoje, jindy můžou zase nepozorovaně oni sledovat vás.
Všechno to tak vlastně začalo. Tím dnem, kdy se mě ta hloupá panenka ptala, jestli vidím budoucnost.

---

Chtěla jsem se Petře hezky vysmát. Do očí jí říct, jak je hloupá, že věří těm nesmyslům. Možná přidat nějakou legrácku jestli ona sama třeba nelítá na koštěti, třeba se značkou Lux. Nebo se na noc nemění zpátky v žábu.
A Petra dál špulí rtíky a k tomu smutně vrtí očima, snad že jako malá holka s tím měla úspěch, a nejspíš i v pubertě se jí to vyplácelo. Ale, ksakru, bude jí třicet!
Petřin telefon zmlkne jako když odstřihnete drát a pochopitelně v ten moment začne hulákat ten můj.
Rty se mi automaticky roztáhnou do strnulého úsměvu, když mačkám tlačítko. Mluvím do mikrofonu, který mi před pusou drží malý drát. Je cítit jako umělá hmota, co necháte pár hodin na poledním slunci.
Dobrý den, culím se na neznámého na druhém konci spojení. Už nedodám, že se dovolal na bezplatnou infolinku společnosti Eurobanka Loyal. Ostatně přesně to do něj hustil umělý hlas posledních deset minut.
Jmenuji se Simona Frostová, stačím ještě říct. Jak vám mohu pomoci?
A človíček na druhé straně je tak hrr na mě vychrlit jak mu můžu pomoct, že mi skočí do řeči. Ptá se, jak to, že mu banka naúčtovala poplatky, když v reklamě ženská v bílým fraku jasně prohlásila, že je ta nová služba zdarma. Ohání se čísly, propočty a ujišťuje se, jestli si to všechno píšu.
Ani se nedívám do manuálu. Poslední týden musí být tak padesátý, kdo se na to ptá.
Na monitoru se rozbliká ICQ. Je od Báry. Chce vědět, jestli umím taky číst myšlenky.
To by mi ještě scházelo!
Snažím se uklidnit ten naštvaný hlas a jako obvykle se mi to moc nedaří. Účastným tónem vysvětluji, pár dat a čísel zmíním zase já a postupně se dopracujeme na příslušnou stranu smlouvy, kde je osudná větička jasně napsaná. Ignoruji obvyklou hlášku o zvětšovacím skle.
Petra už zase sedí za svým stolem a z vedlejší kukaně i přes sklo slyším její nevzrušený hlas. „Ale vážený, to musíte číst i to, co je napsané malým písmem. To je taky důležitý!“
Slyším i Báru. Do jednoho ucha na mě sluchátko naštvaně řve, že to je lumpárna, do druhého se Bára směje, že pochopitelně nové účty zakládáme zdarma. Pak se napije z červeného otlučeného hrníčku, na kterém byl kdysi nápis Miluji přestávky na kávu.
Na monitoru vyskočí okno Outlooku, co mne má upozornit na novou zprávu. Na hodinkách zkontroluji čas. Je středa a k tomu poledne.
Můj známý neznámý je přesný jako automat. A taky tak pečlivý. Pokaždé v tento čas ale vždy z jiné adresy, snad že spamfiltr se tak snáz ošidí.
Jenže mně je jasné, že mi znovu píše můj mrtvý bratr.

---

„Váš bratr je mrtvý,“ říká jakýsi doktůrek. Stetoskop mu čouhá z kapsy kabátu, ale moc ho nepoužívá. Raději má kladívko. Praští vás s ním přes koleno a pořád se tak tupě usmívá. „Když je někdo mrtvý, Simono, jak by vám mohl psát?“
To je má oblíbená vize. Budoucnost v bílých barvách.
Jedna z těch mnoha, co se vám vnutí do mozku když zrovna řídíte auto. Odněkud zdáli slyšíte troubení, túrování motoru a křik „Tak už jeď ty náno pitomá!“ a přitom se díváte na profesionální škleb chlápka, pro něhož jsou vaše návštěvy jen vstupenkou do dražšího golf klubu.
Vysvětluji, že mi říká Sí. Vidím přitom svou tvář. Otupělou po všech těch práškách, co vás mají udržet pokornou a vláčnou jako v páře připravená zelenina. Vypadám o dost starší a na ruce mám snubní prstýnek.
Říkám, že pouze Alex, můj malý bráška, mi říkal Sí. Jen on věděl o všech těch dalších věcech, co dopisy obsahují. A jakýsi hlas mi odpoví „Na co čekáš, máš zelenou!“
Pak se ta vize rozplyne. Jenže to už je na semaforu červená a auta za mnou se vzteky roztroubí ještě víc. V zrcátku vidím pár vztyčených prostředníků a chvíli uvažuji, jestli by nechtěli vidět i ten můj. Co si myslí? Že tady trčím schválně?!
Jak naskočí oranžová vyrážím a v duchu se modlím. Opravdu. Vážně pronáším prosebná slůvka, ať dojedu až před dům, aniž by můj mozek přijal další nechtěný obraz a zvuk. Třeba jak někde padá bytovka. Křik a pláč, dusivý kašel dětí.
Někdy mám klid celé dny.
A pak jsou chvíle, kdy jedna vize prakticky následuje druhou.
Slzy se mi samy derou do očí, bezmocně křičím sama v sobě, že nejsem žádný spasitel. Nestojím o to někoho zachraňovat. Zase.
To už jsem přece zkoušela.
A ztratila jsem tak oba bratry!





Autor: Sophianne
Vydáno: 6.4. 2007 16:38
Přečteno: 15586x

print Formát pro tisk



Přidat komentář

Přidávat komentáře mohou pouze registrovaní uživatelé.

Zadejte své uživatelské jméno a heslo

Nemáte své uživatelské jméno? Zaregistrujte se!

Uživatel  
Heslo

Komentáře


pikulaemil, laska (11.9. 2009 18:52)

gdy si najdu holku


pikulaemil, laska (11.9. 2009 18:50)

gdy si najdu holku


gabrisa, preco??????????????? (12.1. 2008 21:11)

preco nepokracuju dalsie diely? Velmi sa mi pacil tento pribeh,co sa stalo?